Jamie seděl v poštovní místnosti a procházel jeden fanouškovský dopis za druhým, adresovaný Stevu Rogersovi, velkému Kapitánu Amerikovi. Ušklíbl se, no jasně. Měly by být adresovány velkému americkému kreténovi. Pravda, Steve byl vždycky jenom zdvořilý svatoušek, ale podle jeho rozhovorů měl daleko k progresivnímu člověku. Jamie byl hlasitý a hrdý gay. Nebylo to tak vždycky, jeho rodiče byli docela konzervativní a když jim to řekl, no, řekněme, že to nedopadlo dobře… vůbec. Zřekli se ho. Nebylo to neočekávané, ale část Jamieho doufala, že když bude ve všech ostatních ohledech dokonalým dítětem, budou ho chtít nechat, ale ne. Vyhodili ho na ulici v 16 letech. Vedl si docela dobře. Byl chytrý a měl pár přátel, ke kterým mohl jít, dokud se nepostavil na nohy. Vytrval ve svém vzdělání, získal GED a dokonce šel na vysokou školu. Teď ve 25 letech byl placeným stážistou u Starka. Pravda, procházel poštu, ale bylo to stále placené a Stark své zaměstnance velmi dobře platil. Jeho život byl skvělý, měl práci, byt, přátele, peníze v bance, všechno bylo skvělé kromě jednoho malého detailu. Tím byl jeho duševní znak. Hrdě seděl na jeho pravém boku od doby, kdy mu bylo 18 let. Když se poprvé objevil, byl tak hrdý. Než by vůbec přemýšlel o tom, že půjde na úřad, vyhledal jméno: Štěpán Grant Rogers. Objevilo se několik odkazů na staré zpravodajské filmy s Kapitánem Amerikou v akci. Jamieho první myšlenka byla, že musí existovat nějaký jiný Štěpán Grant Rogers, takže začal hledat všude. Ale žádný nebyl. Zjevně bylo jméno rozpoznáno na národní úrovni. Bylo to něco jako když nepojmenujete své dítě Hitler, také nepojmenujete své dítě Štěpán Grant Rogers. Připadalo mu to neskutečné. Takže to skryl, myslel si, že je to nějaká chyba vesmíru, neohlásil to na úřadě a nikdo jiný to neviděl, takže to prostě už nezmínil. A to fungovalo, dokud nebyl Kapitán Amerika vytažen z ledu o pár let později, a to právě na jeho 21. narozeniny. Jamie přemýšlel o tom, že půjde na úřad a zaznamená svůj znak, ale prostě to nemohl udělat. Nemohl to udělat světu. Vzít jejich úžasného hrdinu a udělat z něj gaye. Politický svět by se zbláznil. Lidé by říkali, že jeho znak je falešný, a pak by do toho zatáhli Rogerse. Zatímco aktivisté za práva gayů by křičeli ze střech, že to dokazuje, že jsou si rovni. Jamie nechtěl být politickou ikonou nebo postavou. Chtěl být jen normálním gayem. Takže se držel dál od superhrdiny, sledoval ho v televizi, poslouchal jeho rozhovory, kde mluvil o tom, jak vyrůstal jako katolík ve 30. letech. Dokonce zmínil, že je smutný, že nikdy nemohl potkat svou duševní partnerku, ale byl si jistý, že je úžasná. Jedním z problémů s úplně unisexovým jménem bylo, že jeho duševní partner si myslel, že je dívka z 30. let, která zemřela. Bylo to v pořádku, opravdu neplánoval Stevovi říct, že existuje. Přesto to bolelo. Jen další důkaz, že by byl v Steveově životě nevítaným přítomností. Samozřejmě to Jamieho nezastavilo, aby si našel práci v Avengers Tower. Nemohl si pomoct. Věděl, kdo je jeho duševní partner, chtěl být blízko tomu muži, i když by se nikdy neodhalil Stevovi. Část z něj stále milovala toho obrovského idiota, i když ten obrovský idiot ho nikdy nemohl milovat zpět. Tam ho našla Lucie. Jasná, veselá Lucie, která šťastně zachránila svou duševní partnerku před 6 týdny. Když už mluvíme o té dívce, vtrhla do místnosti. „Jamie.” Vykřikla. „Lucie.” Vykřikl zpět a objal ji jedním ze svých hubených objetí. Při výšce 178 cm a váze 68 kg měl Jamie vždy pocit, že je samé koleno a loket. Lucie při výšce 165 cm se mu perfektně vešla do náruče. Byla tak dobrá přítelkyně. Plná života a energie. Dělala práci v poštovní místnosti zábavnou. „Tak jak se má můj oblíbený stereotypní gay přítel?” Zeptala se, dívajíc se mu do tváře, oči jiskřící. „Myslíš svého oblíbeného stereotypního gay nejlepšího přítele.” „Samozřejmě.” „Stále je úžasně gay, téměř úplně hotový s organizací této nemožné poštovní místnosti, a přemýšlí, jestli jeho úžasná hetero nejlepší přítelkyně chce dnes večer jít na drink?” Udělala omluvný úšklebek. „Promiň, miláčku, nemůžu. Mám plány s Buckym. Vrací se z mise kdykoli se Stevem.” „To je pravda, zapomněl jsem, že šel, jak se máš?” Udělala další úšklebek. „Jsem úplně na nervy. Byl pryč jen necelých 24 hodin a celou dobu jsem chodila sem a tam a každých pět minut se ptala Jarvise na kontrolu.” „Proč jsi nešla ve svém badass vibraniovém obleku?” Zeptal se Jamie, sugestivně zvedajíc obočí. „Protože jsem stále neprošla Natovým bojovým výcvikem a je to jen průzkumná mise. Což znamená, že malá stará duševní partnerka jako já je tady uvízlá a kroutí palci.” „Oh, zlato.” Jamie zamručel. „Jo… to je na prd. Tak jsem si myslela, že přijdu sem a budu tě otravovat, zatímco čekám.” „Zní to jako plán.” Řekl Jamie a začal procházet další poštu, zatímco Lucie procházela svou vlastní hromádku. Seděli tam v pohodlném tichu asi 15 minut, než byli přerušeni. „Slečno Elliotová?” „Ano, Jarvisi?” Lucie se zvedla a nadějně se dívala na strop. „Právě jsem slyšel od seržanta Barnese, že jsou na cestě zpět. Řekl, že prosím, nezlobte se. Mise nebyla tak snadná, jak si původně mysleli. Je nezraněný, ale Kapitán…”
Rogers je. Zdravotní oddělení bylo upozorněno.” Jamie sledoval, jak Lucy zbledla, a on sám se necítil o moc lépe. Steve byl zraněn? Bude v pořádku? „Jak vážné to je?” Jamie se zeptal, neschopen se zastavit. „Kapitán Rogers je ve vážném stavu, ale přežije.” odpověděl Jarvis. Jamie si s úlevou vydechl. Bude žít. Bude to v pořádku, jeho spřízněná duše bude žít. „Jak daleko?” zeptala se Lucy, znějící stejně rozrušeně jako Jamie. „5 hodin, slečno Elliotová.” Lucy sáhla po Jamieho ruce a pevně ji stiskla. „Počkáš se mnou?” zašeptala. „Samozřejmě.” řekl Jamie, rád, že nemusel vymýšlet výmluvu, aby zůstal. ********* Steve si připadal jako idiot, velmi krvavý, zraněný idiot. Vedl misi. Bucky a on se pohybovali v dokonalé synchronizaci, jako vždy, aniž by museli mluvit, aby přesně věděli, kde má být ten druhý. Všechno šlo skvěle, dokud nedošlo k výbuchu. Steve měl tu smůlu, že šlápl na minu, když vybuchla, Bucky byl naštěstí pár metrů dál. Steve byl vystřelen třicet stop do vzduchu, než s ohromným rachotem dopadl na zem. Někdy byla jeho velikost a hmotnost výhodou, jindy ne. S výškou 188 cm a váhou 100 kg mohl Steve přiznat, že je velký chlap. A velcí chlapi mají tendenci padat tvrdě. Zlomil si obě nohy, měl v těle několik kusů šrapnelu a několik popálenin druhého až třetího stupně. Jeho šikovný vibraniový štít zůstal perfektně na místě na jeho zádech, připojený k magnetickým háčkům. Naštěstí pro něj, jinak by měl zlomenou páteř. Jo, celkově idiot. Měl to vidět, cítit, slyšet, něco. Ale ne, musel být ten hlupák, který šlápl na minu a nechal se vyhodit do povětří. Bucky si z něj dělal legraci, samozřejmě až poté, co se ujistil, že je stále naživu. Takže tady byli na quinjetu, Steve krvácel všude a Bucky si pískal, ten parchant. „Co tě tak těší, parchante?” zabručel Steve. „Jen jsem rád, že to nejsem já. Lucy by mě zabila, kdyby to bylo. Ty alespoň přežiješ její hněv.” „Dobrý bod.” odpověděl Steve. Lucy byla Buckyho spřízněná duše a byla to ohnivá žena. Malá ve srovnání s Buckym a jím, ale vynahrazovala to svou osobností a energií. Steve viděl Lucy, jak se postavila všem Avengers. Vynadala Starkovi za příliš mnoho nočních směn, Brucovi za nedostatek sebevědomí, Thorovi za jeho destruktivní povahu, Nat za to, že se emocionálně neotevírá, Samovi za jeho nenasytné flirtování, Clintovi za to, že netráví dost času se svou rodinou, a Stevovi za to, že je celibátní, ze všech věcí. Byla to síla, se kterou bylo třeba počítat. Bucky se na něj jen křivě usmál „jo, to je láska mého života.” Steve se uchechtl a pak musel zatnout zuby při vlně bolesti, která ho zasáhla při tom pohybu. „Jsi v pořádku, frajere?” zeptal se Bucky, znějící upřímně znepokojeně. „Jo, jen hodně poškození, které se moje tělo snaží najednou vyléčit.” Bucky přikývl. „Chceš nějaké z těch super vojákových léků proti bolesti?” Steve zavrtěl hlavou. „Spálím je příliš rychle.” Bucky jen přikývl a začal obvazovat, co mohl. Steve a Bucky mohli být podobní v tom, že byli oba super vojáci, ale séra, která dostali, byla úplně jiná. Buckyho bylo náhražkou toho, co dostal Steve. Kdyby šlo o soutěž, Steve byl silnější, rychlejší, větší a celkově mocnější než Bucky. Nemluvili o tom, ale oba to věděli. To je jeden z důvodů, proč Steve nikdy neměl jizvy. I přes veškeré poškození, které utrpěl, by byl za pár dní dokonale vyléčen bez škrábance. Také by spal třicet hodin a měl by obrovský hlad, ale všechno zváženo, to nebyl špatný obchod. Jo, všechno to bylo skvělé, kromě toho, když přežil svou spřízněnou duši. Její jméno bylo napsáno přes jeho ramena: Jamie Piper Quinn. Kdo ví, jaká byla, musela být něco. Někdy v noci, když nemohl usnout, přemýšlel, jaká mohla být. Byla vysoká nebo malá? Štíhlá nebo kyprá? Tichá nebo hlučná? Přemýšlel chvíli a pak zavrtěl hlavou. Opravdu mu na tom nezáleželo, jediné, na čem záleželo, bylo, že byla jeho. Ne kapitána Ameriky, superhrdiny, ale Stevea Rogerse, malého chlapce z Brooklynu, který nikdy nevěděl, jak ustoupit před šikanou. Měl tu značku předtím, než se stal kapitánem, a bude ji mít i poté, co kapitán nebude. Bylo to něco, co bylo úplně jeho vlastní. Poté, co se Bucky vrátil se svou spřízněnou duší, Steve přemýšlel o tom, že by šel na úřad a zaregistroval svou duševní značku, ale jaký by to mělo smysl. Kdyby byla naživu, zaregistrovala by se, a protože to neudělala, musela být mrtvá. Raději by si to jméno nechal pro sebe, než aby to věděl celý svět. „Na co myslíš, frajere?” promluvil Bucky, přerušujíc jeho myšlenky. „Jen na to, kdo byla Jamie.” povzdechl si Steve. Bucky by to pochopil, tyhle rozhovory vedli před 70 lety. „Měl bys jít zaregistrovat, nebo pokud ne, nechat Jarvise to prozkoumat. Našel jsem Lucy ve 21. století, možná je tu i ta tvoje.” „Možná.” Steve o tom přemýšlel, když tam ležel, a nechal Buckyho, aby ho přemisťoval sem a tam. „Myslíš, že by mě chtěla pro mě, nebo pro kapitána Ameriku?” „Pokud je jako Lucy, bude tě milovat pro tebe a kapitána stejně. Je to část tebe stejně jako ten
Zimní voják je součástí mě.” „Jo, máš asi pravdu,” přiznal Steve. Teď, když byl Bucky tady a on ho už nemusel hledat, možná byl čas věnovat energii zjišťování, kdo byla jeho druhá polovina. ******** Jamie a Lucie stáli na střeše a čekali, až přistane quinjet. Lucie svírala Jamieho ruku bílými klouby, ale jemu to nevadilo. Znamenalo to, že může stisknout zpět stejně silně. Slyšeli zvuk letadla dříve, než ho viděli. Jamie chránil Lucii před větrem svým vyšším rámem. Oba byli netrpěliví, až přistane. Konečně to udělalo, a motory se vypnuly. Oba se rozběhli vpřed, než se zadní poklop mohl spustit. Lucie netrpělivě poskakovala na špičkách nohou. Po věčnosti se poklop spustil a oni mohli vidět dva super vojáky. Bucky vyšel první a byl okamžitě sražen Lucií, která se na něj vrhla. Chytil ji snadno s úsměvem. „Ahoj, panenko.” Jamie ho slyšel mumlat, než ho Lucie začala líbat. „Ty…jsi…v…takových…problémech,” odpověděla mezi polibky. Jamie ignoroval jejich odpornou roztomilost. Jeho oči se místo toho zaměřily na Stevea, který sjížděl rampu na invalidním vozíku. Byl pokrytý krví a Jamie viděl, kde Bucky obvázal nejhorší rány. Jeho okamžitý instinkt byl běžet vpřed a dotknout se Stevea sám. Cítit, že je tady a živý. Jeho další instinkt byl zhroutit se v pláči a obejmout Stevea v úlevě. Neudělal ani jedno z těchto věcí. Místo toho jen sledoval, nehybný jako socha, jak super voják projíždí kolem něj směrem k výtahu. Jeho oči sledovaly jeho spřízněnou duši, přál si, aby měl právo udělat to, co Lucie právě udělala své vlastní spřízněné duši, ale neměl a nikdy nebude mít. Jen se tady mučil. Měl by opustit věž, opustit New York úplně. Jít někam jinam, třeba do Kalifornie, kde by nikdy nenarazil na Stevea. Nemohl to dál dělat. Jamie šel po schodech dolů ze střechy, aby nemusel sdílet výtah se Stevem. Kdyby to udělal, nemohl by se zastavit, aby neudělal něco hloupého. Sešel všech 93 pater. Trvalo mu to přes hodinu, ale bylo to očistné a umožnilo mu to v klidu prolít pár slz. Musel by se rozloučit s Lucií, než odejde. To by bylo těžké. Možná by jí jen napsal vzkaz. Jamie setřásl smutek, který cítil. Potřeboval to udělat. Bylo na čase, aby pokračoval ve svém životě.