Po událostech, část 1 – Gloria a Jan Toto je první část vícedílné série o tom, co se děje 'Po událostech’ – dva lidé pokračují ve svých životech. Je to výňatek z novinových rozhovorů pro noviny „Literotica Sex Times”. Hlavní postavy jsou z příběhu, který jsem napsal a publikoval, „Janův znovuzrození, části 1-3”. Dostal jsem docela dobré recenze, ale někteří kritici (nejsou vždy??). Pokusím se řešit jakékoli nesrovnalosti a povím vám, co se stalo v jejich životech. Doufám, že se vám tyto příběhy budou líbit. (No, pravděpodobně většině z vás. Některé lidi prostě nelze uspokojit.) Čtěte a užívejte si. Děda to říká. Také chci poděkovat saddletramp1956 za nápad na vícedílný děj. Líbí se mi to. Doufám, že to jeho nápad spravedlivě vystihne.
***********************************************************************************
Gloriin pohled na její život
„Kde začít? Co říct? Jak mohu vyjádřit svůj život?
„Uběhlo deset let od událostí, které změnily život mých dětí a můj a přivedly Jana Kamene do něj. Bylo to nejšťastnějších deset let mého života. Byla jsem požehnána dvěma dalšími úžasnými dětmi a manželem, který je nejlepším mužem, jakého jsem kdy potkala. Nebylo to dokonalé. Hádáme se (koneckonců, jsem Portoričanka) a on je extrémně klidný. Ale po té jedné události v domě jeho rodičů, po tom, co přerušil loupež klenotnictví, se mnohokrát postavil za sebe. Když cítil, že má pravdu. (Není často v právu, ale teď velmi snadno ustupuji, protože usmiřovací sex je TAK dobrý.)
Také mám lepší pochopení psychiky mého milovaného manžela díky rozhovoru, který jsem měla s jeho matkou na Den díkůvzdání asi 4 roky po naší svatbě. Začala jsem si vzpomínat na ten den, TEN rozhovor.
………..
Večeře byla hotová a chlapi byli v obýváku a sledovali fotbal. Jeho švagrová a budoucí švagrová hlídaly děti a my jsme všichni dokončili úklid, zapnuli kávovar a připravovali dezert. Jeho matka nám nalila víno, vzala mě za ruku a vedla mě na zadní verandu. Zavřela dveře, vedla mě k ohništi a zapálila plynové polena.
„Musíme si promluvit, drahá.” Chápu, že to je fráze, kterou muži neradi slyší, ale málokdy je řečena ženě, od ženy. Sedly jsme si, ona si vzala pořádný doušek svého vína a zadívala se na mě.
„Glorie, jsi bezpochyby to nejlepší, co se kdy Janovi stalo. A jako bonus si myslím, že Tomáš se chystá udělat z tvé kamarádky, Amandy, poctivou ženu. Tvé děti, VŠECHNY, jsou k nezaplacení a čtyři z nejúžasnějších vnoučat, jaké si babička může přát. Teď mám šest. Brzy budu před Carolyn Novákovou v kostele. Ta má jen deset.” Zasmála se. Ona a paní Nováková byly dobré přítelkyně a 'soutěž’ byla přátelská.
„Ale to není to, o čem jsem s tebou chtěla mluvit.” Její oči se zamžily a její tvář se sklonila, přemýšlející o svých rukou a sklenici vína.
„Je něco v Janově minulosti, co ani on sám neví. Pamatuješ, mluvila jsem s tebou o tom, než jste se vzali?”
„Ano, mami, ale nikdy jsi mi neřekla co. Zmínila jsem to Janovi, když jsme byli na líbánkách, ale řekl, že neví, co by to mohlo být. Jsem trochu znepokojená, co to je. Jan se nezdál příliš znepokojený. Ujistil mě, že je v pořádku a nemohl přijít na to, co tě tak znepokojovalo.”
Jeho matka si povzdechla, pokrčila rameny a znovu se napila svého vína.
„Co ti teď řeknu, musí navždy zůstat mezi námi. Jan to neví, NESMÍ to vědět, nikdy. A jeho bratři a sestra to také neví. Je to pro mě velmi trapné a žiji s tím každý den.” S tím začala plakat a téměř se zhroutila na verandu. Skočila jsem k ní a objala ji.
„MAMI, ŘEKNI MI TO!! Co by mohlo být tak hrozné??”
Otřela si oči a popotáhla.
„Jsem tak zahanbená.
„Před mnoha lety jsem udělala strašnou chybu. Podvedla jsem Janova otce. Opila jsem se a svedl mě ten parchant, a stalo se to jen jednou. Byla jsem tak zahanbená a šokovaná, že jsem přemýšlela o tom, že to Michaelovi neřeknu, přísahala jsem, že to už nikdy neudělám. Bylo to všechno moje vina, moje chyba. Dala jsem mu tři úžasné děti a věděla jsem, že by to ohrozilo naše manželství, kdyby se to dozvěděl. Tak jsem se rozhodla udržet tajemství a vzít si ho do hrobu.
„Pak jsem zjistila, že jsem těhotná. Byla jsem zdrcená. Byla jsem troska. Věděla jsem, že nemůžu dál, držet to tajemství v sobě. Tak jsem to řekla svému manželovi. Bylo to nejtěžší, co jsem do té doby udělala.
„Byl zdrcený. Zničený. Nikdy jsem ho neviděla takového. Ten pohled na jeho tváři, ten smutek v jeho očích. Kdybych mohla zemřít nebo zmizet beze stopy, udělala bych to. Ale bylo to hotové.
„Moje osobní pocity stranou, moje náboženství mi nedávalo jinou možnost než mít dítě. Takže jsem byla odsouzena. Odsouzena vlastní nerozvážností, vlastními činy. Nikdy nechci, aby někdo jiný prošel tím, čím jsme prošli v následujících 8 měsících. Napětí, smutek, nedostatek důvěry. Nebyli jsme intimní více než rok. Spali jsme spolu, ale propast mezi námi byla obrovská. Jsem si jistá, že naše děti cítily, že něco není v pořádku, ale nikdy neuhádly co.
„Když jsem začala rodit, Michael mě vzal do nemocnice, ale zůstal v čekárně. Jediný z našich
děti, u kterých nebyl v porodním sále. Žil v pekle, ale byl tam, stále se snažil vyrovnat se s tou situací. Když se narodil Jakub, přišel do mého pokoje a já mu dala dítě. Řekla jsem mu: „Tady je tvůj syn.” Vzal Jakuba do náruče a držel ho. Seděli jsme v tichu několik hodin, až do konce návštěvních hodin. Potom odešel. Nechala jsem udělat test DNA/otcovství a výsledky byly zaslány domů. Dva dny nato jsme šli domů. Několik dní poté jsem obdržela výsledky. Nechala jsem zapečetěnou obálku, dokud se tvůj tchán nevrátil domů, pak jsem mu je předala a řekla: „Tohle jsou výsledky otcovství. Nepodívala jsem se na ně. Ať se rozhodneš jakkoli, budu to respektovat. Bez ohledu na to, co to bude.” Potom jsem vstala a šla na novou terasu a sedla si. A modlila se. A modlila se. A plakala, a pak se modlila ještě víc. Blahoslavená Panna Maria a všichni svatí v nebi, zvláště svatý Juda, už asi měli dost mého hlasu. Pak můj manžel vyšel ven a stál nade mnou a díval se dolů. Měla jsem strach. Byla jsem vyděšená. Neměla jsem jinou možnost. Zpevnila jsem se a podívala se na něj. „No?” Jediné, co udělal, bylo, že se usmál, rozcuchal chlapci vlasy a řekl: „Synu!” Plakala jsem, co se zdálo jako hodiny. Nemohl mě utišit. Řekl mi, že zpráva uvádí, že Jakub je můj syn a jeho. Naše biologické dítě. Řekl, že je mu líto, čím jsme si dosud prošli, a že chce zkusit napravit naše manželství. Řekla jsem mu, že ho miluji, a omluvila jsem se za bolest, kterou jsem mu způsobila. A poděkovala jsem mu. Poděkovala jsem mu za to, že mě miluje natolik, aby mi dal druhou šanci.” Tato žena, kterou jsem začala považovat za svou druhou matku, jako skálu ve vztahu, byla zdevastovaná. Držela jsem ji a utěšovala, jak nejlépe jsem mohla. Co jiného jsem mohla dělat? Nakonec se vzpamatovala. Vymanila se z mého objetí, vypila svou sklenici vína a otřela si oči. Popotáhla a říhla. Zasmála jsem se a objala ji. Začala znovu plakat, pak se smát. Vzpamatovala se a podívala se mi do očí. „Glorie, řekla jsem ti to v nejpřísnější důvěře. Následující rok byl plný konfliktů, bolesti a svárů. Ale prošli jsme tím. Ráda si myslím, že nás to udělalo silnějšími než kdy jindy. Nechci, aby se to stalo tobě a Jakubovi. Nezasloužíte si to. Nemyslím si, že jsi taková žena. Viděla jsem, jak se díváš na Jakuba a jak se chováš ke všem svým dětem. Vidím, jak se Jakub dívá na tebe a jak se chová k tobě a dětem. Ke všem. Jste pro sebe dobří a spolu. Nechci, abys někdy musela procházet tím, čím jsme prošli my s Jakubovým otcem. Nikdy. Mám velkou víru, že se to nestane, ale pokud sdílení mého tajemství s tebou může pomoci tomu zabránit, podstoupím to riziko.” Teď byla řada na mně. Rozplakala jsem se a znovu ji objala. „OH, MATKO, je mi tak líto, čím jsi prošla. Muselo to být tragické. Nikdy bych to Jakubovi neudělala. Je pro mě vším. Mým důvodem k životu. A budu ti navždy vděčná, že jsi mi to řekla.” Zaváhala jsem. „Vezmu to s sebou do hrobu. Nikdy tě nezradím. Máš mé slavnostní slovo, na duších mých dětí.” Otřásla jsem se a uvědomila si, že tento příběh nikdy nemohu prozradit. A to je důvod, proč každou neděli klečím před oltářem Blahoslavené Panny Marie a děkuji jí za svého manžela, své děti, svůj život, tajemnou ženu na naší svatbě, která nám dala napomenutí, abychom se milovali, a kousek vyrytého zlata, a modlím se za svou tchyni a tchána, kteří mi stále tolik dávají. Mám velké štěstí. Jen doufám, že nebude psát o tom, jak jsem si ulevila v restauraci. Sakra, to jsem neměla zmiňovat. Jakubův pohled na jeho život Dobře, takže mě požádali, abych to napsal. Vím, že Glorie přispívá k tomuto vyprávění a že všechno je důvěrné. Takže nevím, co říká. Takže tohle je upřímné. Když jsem poprvé potkal Glorii, vypadala jako vystrašená teenagerka, kterou obtěžuje násilník v supermarketu. Nakonec jsem ho zatkl a zaplatil za její nákup. Netušil jsem, že jí je 27 let, je matkou dvou dětí, bojovná, tvrdá a sama proti světu. Věděl jsem jen, že je roztomilá a má fenomenální zadek. Ale předbíhám…….. Byla velmi nezávislá a sarkastická. Myslím, že to trvalo nějakou dobu, asi den nebo dva, než mi řekla něco hezkého. Ale když se na mě podívala, můj svět se zachvěl. Byla hezká. Ne nádherná, jen hezká. Byla tvrdá a připravená čelit světu, ale byla blízko k tomu, aby byla poražena. Byla si jistá, že všichni muži od ní chtějí jen jednu věc. Jsem do ní zamilovaný. Tehdy jsem to nevěděl, ale všichni ostatní to zřejmě viděli, jako bych měl na hlavě neonový nápis, který bliká 'Miluji ji’. A jsem detektiv. Byl jsem ztracený. Nevím, co dělat. Ale věděl jsem, co je správné udělat. Musel jsem jí pomoci. A to nás vedlo k tomu, že jsme se do sebe zamilovali. Nestalo se to přes noc, i když to tak vypadalo. A když se to stalo, byl jsem na největší jízdě svého života. Horská dráha, která byla naším dvořením, byla fenomenální. Byl jsem v sedmém nebi. Dobře, chápete to. Miluji ji. Dala mi další dvě úžasné děti, a
Rozhodli jsme se, že čtyři jsou dost. Byli jsme šťastní a naše rodina rostla. Tak jsme pokračovali ve svých životech. Každou neděli jsme chodili na mši v 10:00 ráno a poté jsme trpělivě čekali v lavici za ní, zatímco klečela před oltářem Panny Marie a modlila se. Obvykle to trvalo jen tři až pět minut, ale když byla těhotná, někdy to trvalo déle. Někdy vstala a otočila se k nám s blaženým úsměvem na tváři. Jindy byly na její tváři stopy slz a malý úsměv, následovaný cudným polibkem pro mě a objetím pro naše děti, Michala a Marii. Po příchodu Jana Michala a Evy Marie to bylo trochu neklidné, protože všichni chtěli jít na snídani. Obvykle to bylo do místní kavárny, protože naše děti milovaly palačinky. Maminka milovala palačinky s náplní. Já bych snědl skoro cokoliv. Měli jsme svůj obvyklý stůl vzadu u velkého okna. V průběhu let jsme přidali dvě další židle, když přišly děti. Občas se k nám přidala moje sestra, její manžel a jejich dvě děti nebo moji rodiče, nebo můj bratr a jeho přítelkyně (nyní jeho nová manželka), a kavárna byla vždy ochotná přidat pár židlí navíc (možná i stůl navíc, víte). Ocenili nás, a i když nemohli nic dát zadarmo, vždy se o nás postarali. Každopádně jsme seděli. Moje děti byly dětmi. Maminka seděla na čele stolu. Po její levici byl malý Honzík, po její pravici malá Evča, pak vedle ní Michal a naproti němu Marie. Já jsem byl na druhém konci stolu, čelem k mé ženě. Bylo to hodně polibků a úsměvů. Občas tam bylo nějaké olizování rtů (z její strany), zvedání obočí (to jsem byl já) a hodně smíchu a žertování. V osmém roce našeho manželství, v dubnu, třetí neděli, se to stalo. Právě přinesli jídlo a maminka zvedala šálek kávy k ústům, když se ozval zvuk. Hlasitý a docela hluboký, kdyby to byl chlap, bylo by to působivé, dokonce obdivuhodné. Víte, chlapi. Ale nebylo. Zvuk vyšel od mé milující ženy, duše našeho manželství, matky mých dětí. Její šálek kávy se zastavil, když dosáhl jejích rtů. Ztuhla. Její oči se upřely na mě. Zrudla, hluboce a červeně. Myslím ČERVENĚ. Prdla si. Teď, když jsme byli manželé, slyšel jsem svou sladkost prdět předtím. Nic zvláštního, sotva stojí za zmínku. Někdy smradlavé, obvykle ne. Ale cudné a roztomilé. Chválil jsem ji a škádlil. Někdy udělala obličej, vyplázla jazyk nebo se chichotala. Smáli jsme se. Hej, miloval jsem ji. Ale tohle bylo jiné. Michalovy oči se rozšířily a zvolal: „WOW, mami. Působivé!!” Marie se zakuckala a vyhrkla: „EEEWW, hnus, mami. Co se snažíš být, táta, nebo Michal??” Malý Jan Michal se smál a ukazoval. „Maminka udělala bobek!!” Malá Eva Marie se jen chichotala na svou matku a zalapala po dechu. Já??? Polkl jsem jídlo a řekl: „Promiň, miláčku. Příště je to na mně.” Cool, co? No, možná ne. Všechny oči se otočily ke mně. Ohromené pohledy na mě. Všechny, kromě mé ženy. Pohled, který jsem dostal, byl 'Za tohle zaplatíš!’ Děti se rozesmály do hysterického smíchu a slz radosti. Já jsem jen seděl. (Pravděpodobně to bylo chytré.) Moje žena na mě zírala, možná počítala náklady na rozvod nebo vězení za mou vraždu. Pak realita. Zrudlá, položila šálek a začala se smát. Děti byly mimo sebe, když viděly maminku jako člověka. Gloria na mě zírala s humorem v očích a poslala mi polibek. Pak pootevřela rty, vyplázla jazyk a olízla si rty, následováno více duševně spalujícím polibkem. Teď jsem zrudl já. Snídaně pokračovala. To se stalo součástí naší 'rodinné tradice’, příběhů a anekdot, které jsme si cenili po zbytek našich životů. Ale jistě by to nezmínila,….. Že by?? Děkuji, že jste to se mnou vydrželi. Teď se uvolněte- Zeptal jsem se své ženy na technickou otázku- Věděla, co mají společného lesbičky a mechanici? Stiskla si spánky, pravděpodobně přemýšlela- 'Proč já?’ „Ne, drahý, co mají společného??” „Oba používají nástroje Snap-On.” Chichotání. Měla zmatený výraz na tváři. „Nechápu to.” „Co nechápeš, zlato?” „No, byl jsi mechanik a používal jsi nástroje Craftsman. Říkáš, že jsi lepší než ostatní?” No, má lepší autory než já. Veselé svátky, od MEDVĚDŮ.